Návštěva v Rakousku, v Lernwerkstatt v Pottenbrunnu

Uklidňující, hřejivý a hojivý pocity ve mne zanechala návštěva soukromé školy Lernwerkstatt v Pottenbrunnu, založena a vedená organizací „Rosteme s dětmi“.  Příležitost se nabízela sama, škola slavila pětadvacet let od svého založení a otevřela dvůr i vnitřní prostory návštěvníkům, nechala nahlédnout do zákulisí v okouzlujícím prostředí zámku a zámecké zahrady, kde škola již asi patnáct let sídlí. Celý dvůr s lesíkem a celý zámek zaplnili stovky zvědavců a příznivců školy životem. Na sympóziu se rozpovídali zakladatelé a průvodci školy o potížích, které museli překonat na cestě, která vedla k takové podobě školy, kterou jsme si včera směli na vlastní kůži vychutnat. Při tom povídání nemohlo nynějšímu zakladateli školy zůstat oko suché. Potíže, se kterými se potýkali tito lidé před pětadvaceti lety, jsou stále stejné. V roce 1990 začínali jako malá komunitní škola pro šest dětí, ale každým rokem se stále rozrůstali, bojovali s úřady, pracovali na svém vlastním školním vzdělávacím plánu tak, aby co nejlépe zrcadlil to, jakými způsoby ve škole dochází ke vzdělávacímu procesu. Po šesti letech útrap se jim podařilo získat akreditaci úřadů pro svůj vlastní vzdělávací program a stali se tím pádem tzv. školou s veřejným právem (ekvivalent našeho zápisu do rejstříku škol, s tím, že na to navazují trochu jiná práva a povinnosti, než která vyplívají v Česku z českého zápisu do rejstříku škol). Německý neurobiolog Gerald Hüther, otec mimo jiné iniciativy „Schulen im Aufbruch“, která podporuje transformaci státních škol v Německu, Rakousku a ve Švýcarsku, používá právě tuto školu jako modelovou. Znovu na včerejším setkání zdůraznil, že jsou pro úspěch procesu vzdělávání pro dítě rozhodující vztahy. Týká se to vždy vztahu dítěte k látce, se kterou se zabývá, ale také jeho vztahů s nejbližším okolím. Proto je velice důležitý respektující přístup. Pokud se navodí atmosféra důvěry v inspirativním prostředí, je naprosto lhostejné, jaké konkrétní pracovní pomůcky mají děti k dispozici a jaké jsou obsahy učiva. Velmi důležitá byla i diskuze o přesazích svobodných škol do jiných oblastí života a společensko-ekologické souvislosti přístupu, o který usiluje iniciativa „Schulen im Aufbruch“, stejně jako řada dalších iniciativ, podobně jak je tomu u naší vznikající školy. Velkou podporou při schvalování jejich vlastního školního vzdělávacího programu jim byl Univ. Prof. Dr. Karl Garnitschnig, který na sympóziu vzpomínal mimo jiné na dobu, kdy pozoroval kluky, jak si hrají na rytíře a popisoval podrobně k jakým procesům v jejich mozku přitom dochází a které kompetence si právě budují.

V současné době má škola 77 žáků ve věku od 6 do 16 let, na které připadá celkově 9,25 úvazků průvodců. Děti přijíždí do školy mezi půl osmou a čtvrt na devět a zdržují se různě dlouhou dobu. Při zahájení školního roku dají průvodci k dispozici nabídku a zároveň přijímají návrhy na další aktivity nebo kurzy od dětí samotných. Každé pondělí ráno je shromáždění, které slouží k dohadování organizačních záležitostí. Děti mají povinnost chovat se k sobě ohleduplně, nikomu neubližovat a uklízet po sobě. Samotný koncept školy se opírá o koncepci školy Pesta v Ekvádoru, což je experimentální škola založena manželi Wildovými v sedmdesátých letech. Klade důraz na nedirektivní výchovu, na volný výběr obsahů učiva a nehodnocení, stejně jako je tomu ve svobodných školách. Škola sama není dělena na třídy, ale na oblasti, po kterých se děti pohybují podle svého vlastního uvážení. Celý den mají kdykoliv možnost opustit budovu školy a zdržovat se ve vlastním zámeckém lesoparku. V prvním patře se nachází oblast matematiky, kde nám průvodce Theo ukazoval, jaké hry se dají hrát s pomůckami, které z velké části za těch 25 let sám na škole vytvořil, zasvěcoval nás do vztahů matematiky, které lze hravými způsoby objevovat. Pomocí hmoty se učí děti chápat, že početní operace jsou jen různými způsoby popisu stejného množství. Bylo těžké se z oblasti matematiky odtrhnout, za rohem byla oblast jazyků, příjemný tvůrčí prostor se vším, co se může dítěti hodit k psaní, čtení, pochopení struktur jazyka, nebo vlastně i různých jazyků. Myslím, že jako dítě, bych trávila asi nejvíce času v kutilské oblasti, kde se od korálků, přes šicí stroj až po malý funkční soustruh nachází úplně vše. O patro výše byla velká tělocvična, propojena s prostorem se zrcadlem, převleky, paruky, botami a šminkami, dojala mě představa, jak by tam mé dcery rozkvetly, čaply nějaké bláznivé doplňky a tancovaly po tělocvičně do úplného vysílení. Nechyběl ani prostor pro představení divadelní skupiny Pistatschios, kterou tvoří děti této školy. Klavír a další hudební nástroje jsou naprostou samozřejmostí. Zdá se mi, že největší pořádek byl v prostoru přírodovědným, spekuluji, jestli není méně využíván pro to, že mají děti každý den bohaté možnosti si osahat venku, co příroda nabízí a cestovat, kdykoliv se na tom společně dohodnou;-).

Jako poslední jsme si vyslechli absolventy školy a jejich odpovědi na otázky z publika typu, v čem se cítili na svých dalších cestách vzdělávacími ústavy být v nevýhodě oproti dětem z „tradičních škol“. Jedna slečna vyprávěla, jak jí byl nepříjemný svrchovaný přístup tradičních učitelů, ale že díky tomu, že vyrostla v celkem jiném prostředí, měla v sobě tolik síly a sebedůvěry, že se dokázala od jejich přístupu odosobnit a zařadit se mezi ostatní s vědomím, že to může fungovat zcela odlišně.