Doporučujeme
užitečné odkazy
Hackschooling; Logan LaPlante o tom, čím děti chtějí být, o vzdělávání a přístupu k životu
https://tedxtalks.ted.com/video/Hackschooling-Makes-Me-Happy-Lo
O výběru školy
https://vimeo.com/52953660
Z knihy „Konečně svobodný – žít a učit na škole Sudbury Valley“, Daniel Greenberg
Malotřídky
Věková smíšenost je tajnou zbraní Sudbury Valley.
Nikdy jsem ani náznakem nechápal třídění podle věku. V opravdovém světě, lidé nežijí své životy tříděné podle věku, ročník po ročníkách. Děti v určitém věku nemají všechny stejné zájmy nebo schopnosti.
Každopádně jsme brzy zjistili, jak se děti promíchávají, když o tom rozhodují sami. Prostě se míchají. Stejně jako dospělý.
Když jsem měl seminář přípravy sendvičů, měl jsem dvanáctileté, osmnáctileté a všechny ostatní věkové skupiny. Při vaření se smazávají bez problémů všechny hranice. Roky na to, když jsem vyučoval moderní dějiny, seděl ve skupině desetiletý Adrian spolu s kluky a holkami ve věku do sedmnácti let.
Princip je stále stejný: Když chce někdo něco dělat, prostě to dělá. Co platí je zájem. Když se něco koná na úrovni pokročilých tak rozhodují schopnosti. Mnoho malých dětí je v mnohých věcech zkušenější než starší děti.
Pokud nejsou schopnost a rychlost učení u všech stejný, je to právě ten moment, kdy to začíná být legrace. Děti si pomáhají vzájemně. Musí, jinak by skupina jako celek upadala. Chtějí to, protože nesoupeří o známky nebo zlaté hvězdičky. Chtějí to, protože je neskutečně uspokojující pomáhat druhým a zažívat přitom úspěch.
A je neskutečně příjemné, tomu přihlížet. Všude kam člověk ve škole pohlédne, naráží na věkovou smíšenost.
Věková smíšenost má emoční stránku. Hrát si na maminku nebo bratříčka naplňuje šestnáctiletému opravdovou potřebu, když sedí v pozdní odpoledne na gauči a v klidu něco předčítá tulícímu se šestiletému. A šestiletému to dává hluboký pocit pohodlí a bezpečí ve světě, kde ho neustále obklopují velicí lidé. Dvanáctiletá si zvyšuje sebevědomí, když trpělivě vysvětluje šestnáctiletému začátečníkovi funkčnost počítače.
Věková smíšenost má i sociální stránku. Když děti organizovaly první školní ples, měl jsem vizi o velikém prostoru, k jehož stěnám se tlačí stydlivé květinky. Říká se tomu projekce. Můj první školní ples se odehrával na Junior High School; neměl to každý tak? Učitelé postavili chlapce na jednu stranu místnosti, holky na druhou a od té chvíle to šlo z kopce.
Děti nás všechny překvapily. Každý přišel, všichni spolu tancovali. Páry s desetiletým věkovým rozdílem byly stejně normální jako páry, kde byl věkový rozdíl jen rok. Sedmiletý chlapec, který tancoval s patnáctiletým děvčetem, vyhrál první cenu! Byl to skvělý čas pro všechny. Časem byly nejmladší těmi nejstaršími, ale vzorce zůstaly stejné.
Starší děti slouží mladším jako vzor, někdy jako Božstvo. Stejně často slouží jako odstrašující případy. „Jsem rád, že jsem jako sedmiletý vysedával s teenagery.“ Mně řekl jednou náš syn Michael, když mu bylo osmnáct. „Dozvěděl jsem se, co jsem dělat nechtěl, tím, že jsem to sledoval, proto jsem nemusel plýtvat lety mého života a mým zdravím na to, abych si všechno vyzkoušel sám“.
Mladší děti slouží těm starším jako modely rodiny – v roli mladších sourozenců nebo vlastních dětí. Když nastoupila čtyřletá Sharon na naši školu, akorát přišla o oba rodiče. V prvních letech byla dítětem všech; všichni ji předčítali, hráli si s ní, povídali si s ní, mazlili se s ní. Když přichází bývalí žáci se svými miminky nebo malými dětmi na návštěvu do školy, vidíme často teenagery, jak si celé hodiny s těmi malými hrají.
A existuje jeden aspekt učení. Děti se učí strašně rády od ostatních dětí. V první řadě to je mnohdy snazší; dítě je coby učitel mnohem blíže potížím žáka než dospělý, protože samo mělo před nedávným časem podobné potíže. Vysvětlování je obvykle jednodušší a proto lepší. Je méně tlaku, méně hodnocení. Je to dobrý impuls k tomu, se učit svižně a dobře: dohnat svého mentora.
Děti velmi rády ostatní něco učí. Dává jim to pocit, že mají hodnotu, pocit schopnosti. Ještě důležitější: když druhého něco naučí, pomáhá jim to zacházet s látkou lépe; musí si ujasnit, že to správně pochopily. Takže se s látkou trápí, dokud v jejich hlavách není tak jasná, že ji jejich žáci pochopí.
„Tajná zbraň“ věkového smíšení je bomba. Zvyšuje neskutečně schopnost učit se a vyučovat na škole. Vytváří lidské prostředí, které je dynamické a odpovídá životní realitě. Škola byla často porovnávána s vesnicí, kde se všichni mísí, každý učí i vyučuje, je vzorem, pomáhá a hádá se – a hraje svou roli v životě. Myslím, že to je trefné porovnání.
I dospělý se mohou toho mnoho od dětí naučit. Myslím, že to nikdy nebylo lépe pozorováno a popsáno než Hannou Greenberg v jejím článku „Buk“. Tady je:
Buk
Jednoho nádherného rána na podzim, jsem ten buk „viděla“ poprvé. Zdá se to být udivující výrok, když je od někoho, kdo je už mnoho let na Sudbury Valley School – neuvěřitelný, ale pravdivý. Jako každý jiný, jsem viděla ten strom na podzim, když se jeho listy zbarví do červena a poté opadnou, když jeho větve celou zimu ukazují své impozantní tvary. Také jsem zažila nový růst zjara, když propůjčují rašící listy stromu růžovou světelnou auru a pak pomalu získávají svou temně zelenou barvu. Také jsem viděla generaci malých dětí jednu za druhou, jak se učily lézt na ten mohutný strom, odvažovaly se stále výše a výše, někdy vyšplhaly až do koruny a tam vysedávaly celé hodiny. Ale teprve nedávno jsem ten strom opravdu „uviděla“, pochopila ho. Protože jsem dospěla, nevěděla jsem, jak bych se s tím stromem měla opravdu seznámit, dokud mě to nenaučila jedna malá holka. Stalo se to tak:
Jednoho dne mi sdělila Sharon se zářícím obličejem (tak jako ostatní děti před ní), že je konečně schopná úplně sama vylézt na ten buk. Řekla, že jí Joyce ukázala, jak se to dělá, a ona to teď ukáže mě. Šla jsem s ní ven, protože jsem s ní chtěla sdílet její radost a protože bylo tak nádherné ráno se zářivými barvami. Sluneční světlo prosvítalo rosou na červených a žlutých listech. Sharon mi ukázala, jak lezla a jak se dostávala zase dolu. Pak mi řekla, abych udělala totéž. Pomáhala jsem desítkám dětí nahoru a mnohem více dětem dolu, když měly pocit, že se zasekly; ale nikdy jsem se nepokusila, sama na ten strom vylézt.
Sharon nepřijala beze všeho mé zamítnutí a já jsem věděla, že jsem to musela udělat, abych neztratila její úctu. Ukazovala mi velice trpělivě a srozumitelně, krok za krokem, jak se leze nahoru a dolu a já jsem to udělala, zcela poprvé.
Když jsem dorazila na první úroveň, byla jsem ohromena krásou výhledu. Nedokážu ani popsat mohutné větve, pohodlný prostor a pocity úcty, které se mě zmocnily. Stačí říct, že jsem si ujasnila jedno: Nyní jsem ten strom poprvé „viděla“. My dospělý se považujeme za znalý věcí a naše děti za ty, kteří mají potřebu se učit a být vzděláváni; v tomto případě bych se ale vsadila, že by každé dítě na Sudbury Valley škole bylo překvapené naší nevědomostí a necitlivostí vůči velkoleposti, která nás obklopuje a zůstává před našimi zraky skryta a nepovšimnuta. Sharon byla dobrou učitelkou a budu ji vždy vděčná za to, co mi ukázala.