Půlnoční úvaha

V jedné ze svých básní, která se mi nesmazatelně vryla do paměti, popisuje Rainer Maria Rilke pocit, který zažíváme, když někdo zemře. Píše o pocitu opravdovosti, o okamžiku, kdy odhodíme role a nepotřebujeme nic a nikoho jiného hrát. Vystihnul to přesně. Stejné pocity, avšak bez trpké příchutě smutku, jsem zažívala coby těhotná. Ještě nenarozené dítě a já, celý svět okolo nás, skoro jakoby ani nebyl. Hýčkala jsem si ho, dávala na něj pozor, povídala si s ním, rozvinula se silná potřeba ho chránit a touha mu být stále na blízku, i po porodu, i později, celý život. Najednou jsem věděla přesně, co chci, co je potřeba, ale nevycházelo to z rozumu, ani ze zkušeností, které jsem neměla, ani z rad ostatních. Jsou to okamžiky, kdy člověk prostě ví. Přes protest a nedůvěru mého okolí, se mi podařilo rodit podle svých představ, bez jakýchkoli zásahů zvenčí, bez medikace, bez nástřihu, bez umělého osvětlení, v teple, v klidu, ve vaně s teplou vodou. Měla jsem možnost naplno si vychutnat a uvědomovat si sílu přírody a její dokonalost. Jsme ale součástí společnosti, jsme integrováni v systému, který se snaží do této dokonalosti neustále zasahovat. Některé zásahy však není snadné napravit. Pro moje děti si přeju svět, kde by negativních a nenapravitelných zásahů zvenčí bylo co nejméně. Již několikrát se mi nepodařilo těmto zásahům zabránit. Povinné očkování, podlehnutí tlaku a nervozitě při odchodech z domu, kdy člověk jen tak tak stíhá odjezd autobusu, včas dorazit do školky, do školy, do práce. Zná to asi každý. A přesto to nikdo tak nechceme. Člověk se naučí v životě přizpůsobovat tolika situacím, které nemají smysl, přestane je kriticky zkoumat, je jednodušší je prostě přijímat, nebojovat. Kéž bychom nikdy nezapomínali na to, co je to opravdové, to pravé, to podstatné...