Jeden den jinak… 3.11. 2015

Říká se, že vše zlé je na něco dobré. To, že naše průvodkyně onemocněla angínou a nikdo z jejich kolegů ji ten den nemohl zastoupit, zapříčinilo, že jsem se rozhodla si vzít dovolenou a zastoupit ji sama. Když jsem to den před tím nahlásila své dceři, myslela si, že si dělám legraci a ptala se mě, proč nepřijde OPRAVDOVÝ učitel, ale rozhodla jsem se, že to bude náš den.

Správce byl tak hodný, že mi na mou prosbu nanosil čtyři různá, stará zrcadla, která se nacházela rozseta po dílnách areálu. Ráno jsem děvčatům oznámila svůj záměr, že budeme malovat autoportréty. Uvařily jsme si čaj a společně jsme rozmístily zrcadla po škole a každá se pokusila zvěčnit sebe sama, jak nejlépe mohla a k tomu jsme si pouštěly angličtinu, povídaly jsme si u toho. Každá pojala autoportrét svým osobitým způsobem, ale zaujetí pro činnost bylo u všech holek stejné. Pak jsme si dělaly řádky do sešitů, kreslily písmenka, četly, a když jedna z nich zahlásila, že už chce jít ven, vyrazily jsme společně do zámečnictví a procházkou na pirátskou loď na Dubce. Cestou holky spočítaly kachny na Klenici a určovaly směr větru podle padajícího listí. Byla jasně modrá obloha, slunce svítilo, hřálo a dávalo vyniknout zlatu na stromech. Introvertní dívka se nám svěřovala se svými zážitky, vyprávěla o kamarádech a o příbuzenstvu. Dojímá mě bezprostřednost a důvěra těch dětí a trochu se stydím, že nedokážu svým dětem vyprávět stejně bezprostředně a důvěrně, ale zvykla jsem si v průběhu života informace filtrovat. Uvědomila jsem si, že filtry, kterými prochází má slova k dětem, jsou limitovány mou důvěrou v jejich schopnosti mě pochopit a zastyděla jsem se. Cestou zpět do školy holky nasbíraly jablíčka, ořechy a předháněly se v určování plodin a rostlin. Společně jsme si uvařily oběd, dorazila naše nová průvodkyně se seznámit s naší školou. Děvčatům ukázala své éterické oleje, které používá na masáže, zahrála jim na piano, zazpívaly si spolu, malovaly si vzájemně symboly na záda a než jsme společně provedly úklid, si je už vyzvedli rodiče a skončil pro nás jeden nádherný, naplněný školní den. Školní den, který byl pro mne naplněn poznáním toho, jaké vztahy mezi sebou holky za dva měsíce dokázaly navázat a poznáním, jak krásně spolu dokáží komunikovat a vzájemně se obohacovat. Jak si dokáží bez zlého úmyslu, zcela bezelstně a spontánně přednést kritiku a co víc, jak ji dokáží od sebe vzájemně přijmout, zasmát se vlastním lapsusům a poučit se. Jak se vzájemně dokáží přijímat k tomu přemýšlet o některých věcech jinak, než dosud nebo vůbec teprve o nich začít přemýšlet.

Obrázky, které by slušely tomuto článku, jsou bohužel jen v mé hlavě. Fotoaparát, který jsem měla s sebou, jsem nestihla ani jednou použít. Je to třeba pohled na děti, jak počítají kachny na Klenici, jak se spolu smějí přeřeknutí jedné z nich, jak sbírají jablíčka a jak mi nosí saláty z listí a kamínků, kafíčka a dorty a jak spolu cestují do Afriky. A je to obraz výrazu jejich očí, když mi nadšeně něco vypráví a jsou to jejich hlasy, které obraz nezachytí.

Holky, děkuji vám za to, že jsem vás mohla ten den provázet, děkuji vám, že jste mě tak přirozeně přijaly mezi sebe, děkuji za vaši důvěru a všechna vaše svěřená tajemství a děkuji vašim rodičům, kteří mi dali důvěru a umožňují, abychom si mohly takhle krásně v naší ZŠ V Pekárně spolu tvořit, učit se a prostě žít…